Proč mne tato fotka s dcerou stála pot a slzy

Velká část lidí kolem mne si myslí, že žijeme dokonalé životy.
Jakby taky ne, když facebook zaplavují šťastné fotografie usměvavých dětí.
Když chodím na různé prožitkové semináře, obdivuji ty, co jdou s kůží na trh. Odhalí své slabiny před ostatními a ukážou svou pravou zranitelnou část sama sebe. Já toto neumím. Snad to pramení z mé podstaty toho, že chci být dokonalá pro ostatní lidi, snad z toho, že se bojím ukázat své nitro, protože jen tak můžu být velmi zranitelná...
Poslední dobou mám ale pocit, že mě víc posouvají opravdové příběhy, které žijeme my všichni kolem a při kterých si můžu říct: " Jo všichni jsme na jedné lodi" než fotografie přešťastných obličejů....
I když to pravé ŠTĚSTÍ je krásné...
Momentálně jsme na dovolené. Velké rodinné dovolené, na kterou jsme se všichni dlouhé měsíce těšili. Poprvé jsme vzali děti do Francie. Po vzoru prarodičů jsme se ubytovali na místě kousek od St. Tropez. Tedy na azurovém pobřeží.
Před 15 lety jsme tu byli s Mirou. Dojeli sem stopem ve dvou kamionech, kde jsme se oba třásli, jestli nás ti bodří portugalští řidiči spíš než na jih Francie neodvezou někam na skládku .

Setkali jsme se tu tenkrát s Mirovými rodiči, kteří tehdy podnikli svou první dobrodružnou cestu po Francii. Spali jsme na pláži a druhý den celou Francii proklínali, protože jsme se třásli zimou v budce první pomoci, a čekali až přejde celodenní průtrž mračen.
Už tehdy jsem pod srdcem nosila svou nejstarší dceru. Byla ještě tak malinká, že o sobě nedávala nijak vědět,  a já pocity závratí a únavy přičítala spíš cestování, a nevlídným stravovacím návykům na cestách.

Po 15 letech jsme se vrátili na stejné místo. A máme tu děti tři.... A tak jako tehdy Anička v mé děloze jen mlčky čekala až si ji všimnu i tady po těch 15 letech jen mlčky sedí a doufá...
Ale v co?
Má tu pravou pubertu, nefalšovanou, k sežrání...
Místo poklidné dovolené, snad v nejkrásnější evropské zemi, propadám smutku a zoufalství, před kterým jsem tak tvrdošíjně chtěla uprchnout z rodné hroudy.
Nepovedlo se... puberta přijela s námi. Tiché mlčení, mísící se s ironií v hlase má pachuť nenávisti a místo šťastných chvil s rodinou přemítám, kde jsme udělali chybu.
Sypu si popel na hlavu v každodenním mlčivém ránu, poledni i večeru, a smutek se mi dere ze srdce...
Nejraději bych ty krásné chvíle ve sladké Francii trávila sama, rozjímala, chodila se regenerovat do moře, užívala si jídla, vína a zábavy a místo toho tady teskním po té roztomilé, rozpustilé, upovídané holce...

Hanba mě fackuje a výčitky sžírají, když myslím na to, jaké by to bylo být tu bez dětí a vlastně i mého muže (který mimochodem je naprosto báječný a nastalé situace zvládá o fous líp než já), ale v mém rozpoložení meditujícího medvěda mi vadí snad všichni...

Francouzská riviéra vypadá jako dokonalá dáma, které když se nakouknete pod pokličku, vidíte tak trochu egoistickou, přebubřelou nádheru, která profituje z toho co vytvořila příroda....

A tak je to stejné s námi...
Fotíme tu nádherné fotky spokojených lidí, kteří ve svém nitru jsou velmi, ale velmi rozpolcení....

Po 6 dnech od nápsání tohoto článku se cosi zlomilo....
Zlomila se naše vůle být stále po ruce, stále se vyptávat jestli něco nepotřebuje...
Zlomil se náš úhel pohledu na celou situaci...
Zlomilo se to, že jsme ji nechali "stát na vlastních nohách" i v tak těžké situaci...
Zlomilo se to, že jsme ji prostě nechali BÝT...
A pak mohla vzniknout tato fotka... Kterou miluji...
Protože tady jsem opravdu šťatstná...