Proč jsem v minulém článku nebyla tak úplně spravedlivá aneb o klíšťatech a lidech

Chtěla bych napsat pár vět o potvorách, které nám vpadli do života...
Před třemi roky jsme se přestěhovali na vesnici... je tu vysoká tráva, kolem stromy, radost se podívat. Milujeme to tu...
Během prvního roku jsem měla 3 klíšťata. Podotýkám, že za svůj dosavadní, ne úplně krátký život jsem jich dohromady měla asi (i stěmi třemi) pět. Prostě, jak se říká, moc na mě nejdou.
Z těch tří klíšťat jsem dvakrát chytla boreliózu. Jednou v dobrém stadiu, tedy typický červený flek. A jednou ve stadiu horším, kdy jsem se necítila ve své kůži. Únava, veliká únava, bolesti hlavy, kloubů atd... Antibiotika mi zabrala, i když jejich vedlejší účinky mi daly zabrat taky... Při těch posledních jsem prošla ještě očistnou kůrou od Naděje paní Podhorné. Zvládla jsem to.

Také jsem objevila zázračné homeopatikum Ledum Palustre, které se dává buď jako prevence a nebo po napadení klíštětem. Mělo by vyčistit organismus od klíšťové otravy krve, řečeno laickým způsobem.
Taky jsem děti i sebe začala ládovat vitaminem B. Který je pro mě úplně zázračný a přiznám se, že já jako vegetariánka jsem ho určitě dostatek v té době neměla.

Musím říct, že buď jsme začali být jaksi odolní a nebo jim už tak moc nechutnáme jak v prvním roce, ale za poslední rok, jsme klíšťata měli jen výjimečně (já vůbec).

Ale proč to vlastně celé říkám... protože tady někde začíná náš příběh...

Na konci dubna 2019 nejstarší Anička přišla z projektového dnu ve škole úplně vyřízená. Běhali nějaké závody v lese, a protože podělila lásku ke sportu zřejmě po mě, tak jediné co v ten den zvládla s rumělcem ve tváři, bylo svalení se do postele a usnutí. Další den nutně musí do školy, protože píšou písemku a ona je natolik zodpovědná, že i přes ne úplně dobrý zdravotní stav odchází.
Další dny ji nebylo úplně dobře, není ve své kondici, ale protože už několik měsíců je postel a její pokoj nejlepšími přáteli, úplně to neřešíme. Nejspíš začínající chřipka.
Má zvýšenou teplotu a je unavená. Bolí ji hlava.
Po pár dnech se to nelepší, přisuzujeme to probíhající chřipce, dokud nepřijde s tím, že špatně došlapuje na nohu a kulhá...
Nelíbí se mi to...
Dělám jednoduchý test jestli to nemůže být zánět mozkových blan, který mě napadá, i když vím, že klíště neměla... Hlava do předklonu, světlo nevadí...
Ok, může to být chřipka vražená do kloubů?
Odmítá jet na pohotovost...
Slibuje druhý den návštěvu naší pediatričky, které důvěřuje...

Ráno se do auta sotva dopraví. Potřebuje pomoct se vším. S obouváním, s chůzí, není jí do smíchu. Ani do toho ironického...
Naše paní doktorka nás okamžitě posílá na infekční do dětské nemocnice...
Diagnóza je po pár hodinách jasná z lumbální punkce... Meningitida, tedy zánět mozkových blan... Po dalších hodinách se diagnóza upravuje na klíšťovou encefalitidu...
Nikde žádné klíště nikdy neměla... A klíšťová encefalitida nemůže být z komára... pouze z klíštěte nebo z nepasterizovaného mléka...

A co všechno se začne odehrávat?
Nekonečně dlouhé hodiny v nemocnici
Apatie a deprese, které nám nikdo není schopný vysvětlit jestli jsou způsobeny léčbou,
a nebo špatným psychickým stavem z důvodu pobytu v nemocnici
Paréza levé končetiny, jejíž prognóza je proměnlivá
Obrovská únava
Nechuť k jídlu
Poruchy spánku
Halucinace
Ve čtrnácti letech se musíte popasovat s tradičními zdravotnickými postupy jako je kontrola vylučování uprostřed pokoje, sprchování pod dohledem sestřičky, když tam zrovna nemohu být.
S příchodem menstruace, která je zřejmě uměle vyvolána vysokými dávkami kortikoidů.
S bolestmi, které nevíte odkud přichází a které nepolevují ani po podání léků...
Z dcery, krev a mlíko, se po 10 dnech v nemocnici stává vyhublá troska, se zapadlýma očima, která se dívá skrz vás, po tvářích jí stékají tiché slzy a suchými rty opakuje "Já chci domů".

Bylo to těžké období... nad vodou nás držela vidina dovolené u moře, kterou jsme si v lepších psychických stavech Ani, mezi těmi čtyřmi stěnami nemocničního pokoje vysnívaly...

Ustát tlak přeložení z lůžka na lůžko do lázní na tři týdny bylo snad ještě těžší...
Paréza levé nohy zůstává a lékaři i sestry naléhají na převoz do lázní...
Anička zatvrzele odmítá a věří, že to doma zvládneme...
Já obvolávám blízké nemocnice a léčebny a domlouvám rehabilitace...
Každý den při návštěvě nohu masírujeme a cvičíme s ní...

V nemocnici jsme už od začátku vedeni jako potížisti ( ptáme se co dostává za léky, co ji dělají za vyšetření, prosíme je, aby s ní mluvili před každým výkonem)...
Primář se dcery ptá co dělám za profesi, a když zmíní, že jsem DULA... tak mají zřejmě jasno...
Mě je to líto, protože nemám ráda, když mě někdo nemá rád :-)
Tak se usmívám na všechny strany, prosím a děkuji, a při propouštění donesu bonboniéru...
Ale když o něco jde, seberu veškerou odvahu a rvu se jako lvice... Protože známe svoje práva...

No, nebudu vás napínat... chodíme na rehabilitace třikrát týdně, jednou týdně k úžasné Táně na kraniosakrální terapii... DOPORUČUJI...
Masírujeme
Plaveme
Poznáváme se z jiných úhlů pohledu
Jsme v těsné blízkosti a někdy se dost nesneseme...
Někdy se smějeme a někdy pláčeme
Zatím je to hlavně o berlích a při delších cestách o vozíku
Je to o poznávání svých limitů a určování si hranic...
Je to o poznání sama sebe
Ve 14 je toho dost, ale kolik existuje dětí a lidí, kteří bojují s mnohem většími strašáky...

A jak to dopadlo na té vysněné dovolené? To víte z předchozího článku...
Zvládli jsme to, objevili své limity, své slabosti..
Stálo to pot a slzy...