Léčivé šestinedělí? Nebo nahlédnutí do svých stínů?

Za posledních pár týdnů mám za sebou několik setkání s ženami, které rodily buď za mé přítomnosti, nebo jsem jim pomáhala s přípravou...
Mám máslo na hlavě, protože nejednou mi vyčetly, že jsem je málo připravila na to, co bude po porodu...
No, ono to není tak směrodatné... Co říci ženě v těhotenství před porodem svého mimnka? Ať neřeší tolik porod, že šestinedělí je peklo? To nikdo slyšet nechce a být to tak vůbec nemusí. Šestinedělí a vlastně celý začátek mateřství, může být velmi léčivý. Když si to dovolíme, necháme se opečovat, řekneme si o pomoc, nebudeme chtít být dokonalé,  a nebudeme si myslet, že jsme ty nejhorší matky na světe a selhaly jsme naprosto ve všem... Ale jak to udělat?

Se ženami se snažím přípravou procházet důkladně, mluvíme o kojení a šestinedělí. jedna z mých přednášek se dokonce jmenuje "Porodem to nekončí , tak co dál." Mám ale pocit, že ženy před porodem tyto informace tak trochu vymazávají z paměti, protože tou hlavní metou je porod... A taky jsem jim v tomto období na blízku a pokud potřebují pomoct, jsem tu pro ně... ALE...

Myslím, že málokdy si o tu pomoct zavolají, mají pocit jakéhosi selhání, že nejsou dobré mámy, že neumějí se svým děťátkem komunikovat, naladit se...
Tak jaké je vlastně šestinedělí?
Kdo jiný by měl popsat svá šestinedělí než ta, která se rozhodla pomáhat ženám... Tak jo...
Otvírám se...

Moje první poporodní období bylo něco hrozného... Porodila jsem dceru ve 22 letech... Porod jsem neřešila, šestinedělí jsem neřešila, kojení jsem neřešila... byl rok 2005 a já vlastně ani nevěděla jakým směrem chci jít, když jsem se zasloužilých maminek ptala na nošení v šátku, podívali se na mě se zdviženým obočím a řekli mi, že šátek je nesmysl, dítě patří do kočárku... A tak jsem pořídila kočárek z druhé ruky...
Porod byl až do druhé porodní doby krásný, pak přišlo tlačení na břicho, velký nástřih, dlouhé šití a miminko beze mne. Odnesli ji, protože byla přidušená... na oddělení šestinedělí jsem byla dovezena na vozíku, a můj hlavní pocit je ten, že jsem sama... 
Aničku jsem dostala zpět až druhý den dopoledne... Vůbec jsem nevěděla co s tou malou bytostí mám dělat.
Kojení mi nešlo, když se poprvé přisála za mohutné asistence sestry, myslela jsem že vyletím z kůže, takovou bolest jsem ještě nezažila, jako by mou bradavkou projelo tisíc jehliček.

Do dneška si pamatuji jak jsem z porodnice jela ke tchánům domů, protože Můj Muž musel zpět do práce a já tam na něj měla počkat. Všichni tam po obědě usnuly a já plakala při kojení, protože mi z bradavek kromě mléka tekla i krev...
Doma to nebylo o nic lepší, na procházce jsem ušla sotva pár metrů... Nástřih jsem cítila ještě několik let potom, a bolela mě celá vagina, že jsem nemohla dlouho ani stát. Doma jsem chodila jako černošská žena s odhalenými prsy (větrala jsem) a při jakémkoliv dotknutí bradavek jsem myslela že budu vraždit...
Kojení byla nekonečná story, jen jsem dokojila, Aninka plakala. Několikrát za den mě napadaly nejrůznější myšlenky jak ji zacpat pusu, jak vyběhnout z domu a už se nevrátit, začala jsem v sobě objevovat démony, které jsem do té doby neznala a setkání s nimi byl horor... Přemýšlela jsem o tom, jestli TO dítě mám vůbec ráda a jestli to všechno není jen zlý sen... I když jsem ji milovala a dělala pro ni první poslední...
Anička nespala. V noci nikdy, dodnes si pamatuji jak jsme celé noci prochodili po těch dvou pokojích, o půl čtvrté sledovali pekaře jak vyjíždí z domu naproti a záviděla mu, že nemusí být s uplakaným dítětem a ztěžklýma rukama od nošení několikakilového závaží, doma. Denním chlebem bylo skákání na míči, houpací křeslo, prso, houpací křeso, prso, skákání na míči...
Když mě hned po příjezdu z porodnice navštívila moje mamka aby mi pomohla, myslela jsem, že ji okamžitě vyhodím... Osvědčené rady tipu: " Podle mě ji kojíš špatně." "Dej ji čepičku!" " Dej ji do zavinovačky," mi zvedali žluč, a vydržela jsem to asi tak 2 dny... Pak ji vyhodila s uplakanýma očima, totálním vyčerpáním a neuvěřitelnou zlostí...
Bylo to peklo, věčně krvavé bradavky, věčný zánět prsu, Aninka spala, jen když jsem ji měla na svém těle v jakékoliv pozici, takže jsem se hodiny nemohla ani hnout...
Bylo toho moc... Postupně jsme oddělali bok z postýlky, abych k ní nemusela vstávat a mohla ji kojit v leže, jedině tak jsme se obě vyspaly, pořídili jsme klokanku (alternativa k šátku, který Můj Muž tehdy ještě odmítal), protože v kočárku ji vozit byl horor pro nás i všechny kolemjdoucí...
Dnes jsou to už běžné věci, a říká se tomu kontaktní rodičovství, my jsme to zaváděli postupně, tak nějak intuitivně, protože jinak by jsme se z toho zbláznili. Do dneška si pamatuji jak jsem se plížila z postele, kdykoliv aspoň na chvilku usnula,  a to vrznutí parket, když jsem špatně šlápla, a celá akce začala nanovo. Byla jsem vzteklá a nenáviděla jsem celou tu situaci... Nebylo to vlastně moc hezké období, bylo to velmi náročné i z toho hlediska, že nikdo kolem nás neměl děti a my byly na všechno samy...Chěla jsem být prostě kdekoliv jinde než s uplakaným dítkem doma...

Druhé těhotenství - podvědomý strach z druhého porodu, mě dovedl k 10-ti dennímu přenášení, pak vyvolávanému porodu, který byl plný bolesti vnitřní i vnější. Naprostá ztráta kontroly situace, dívání se mediků na mé rodící tělo za bílého dne a řvaní lvice, která mele z posledního... Ale taky nekonečná láska na první pohled do mého syna a bezproblémové kojení...
Moje druhé šestinedělí byl hukot... pamatuji si velmi málo, protože jsme děti měli relativně brzy po sobě, a byla jsem jako na kolotoči... Jediné co si pamatuji je obrovský pocit zodpovědnosti, pocit kompletnosti naší rodiny, ale také uvědomnění si konečnosti života, jakéhosi definitivna, a pak několikatýdenní nechuť do života...Ale to je jiná kapitola

Mezi druhým a třetím porodem se můj život otočil o stoosmdesát stupňů... Přečetla jsem knihu Aby porod nebolel, a vědomě na sobě pracovala, vizualizovala, malovala, meditovala, tancovala...
Třetí šestinedělí bylo plné euforie... Porod třetího dítka byl nádherný, a já odešla plná euforie za dvě hodiny po porodu domů. Dělala jsem vše s takovou láskou a radostí... každý den jej masírovala, se všemi dětmi jsem usínala v posteli a nejmladšího v lásce kojila. Nikam jsem nespěchala, a jen si užívala přítomné okamžiky. Objevili jsme kouzlo závěsné houpačky pro miminko, šátku, a tak jsme Mikuláška houpali, nosili. On byl zvyklý na hluk a klidně a pokojnně spal, i když kolem zvučely další děti...
Nikam jsem nepotřebovala od něho odcházet, a vždy jsem mu dala dostatek času a mléka, a on byl absolutně v klidu...

Já vím, může to být jejich povahou, mým vyspěním... Ale přesto...

Šestinedělí je o klidu, o tom, že jsme s děťátkem stále jedno, a nemá cenu se za něčím honit, a odsouvat jej na druhou kolej...
Je důležité si říct o pomoc, snídat v posteli, být v pižamu ještě odpoledne, dělat si jen to co chci v tu danou chvíli, nespěchat, jít si provětrat hlavu, sníst celou čokoládu a dát si dvě deci... neklást si na sebe velké nároky a hlavně nic si nevyčítat... Děti občas pláčou a my ženy se cítíme zoufale... Ale všechno má časové omezení, a děti nám tu starostlivost brzy vrátí... Věřte mi...