Když jedete tak trochu na slepo

Měli jsme po velmi dlouhé době volný víkend...
Anička je na táboře, a kluci se psem u mamky na prázdninách. O všechny je skvěle postaráno a nás napadá někam vyjet...
Náš sen o dodávce, v které můžeme na cestách spát proměňujeme ve skutečnost. Jen s tím rozdílem, že vyndaváme z našeho rodinného auta zadní sedadla a aplikujeme nafukovací karimatky. Uleháme na zkoužku a zjišťujeme, že i dvoumetrový chlap se tam docela pohodlně vyspí...
Vzhledem k tomu, že držím pohotovost k porodu, nepřipadá do úvahy žádná daleká cesta. Přemýšlíme kam vyrazit... V plánu je Rakousko, ale mě u večerního filmu napadne Žítková. Před pár lety jsem četla knihu Žítkovské bohyně a při sledování onoho filmu mi je cosi připomnělo.
Míra souhlasí.
Vyrážíme v pátek k večeru, lehce nabaleni a plni očekávání... Z webu je patrné, že lidé žijící v Žítkové jsou tak trochu na turisty alergičtí, ale pomalu si zvykají a někteří se rozhodli turistický ruch využít ke své obživě.
Do Žítkové přijíždíme k večeru. Kraj je to nádherný, vysoké kopce na hranici se Slovenskem nás uchvátí. Zaparkujeme před obřím hotelem Kopanice a chceme uspokojit hlad. Bohužel mají v hotelu tak plno, že pro ostatní návštěvníky nevaří.
Posouváme se k další hospůdce pod kopcem, která je mnohem přátelštější... Je to penzion Žítková, který leží v chatové oblasti a popíjí zde hlavně místňáci, kteří se skvěle baví...
Ani tady nevaří. Uspokojujeme tedy žaludky pivem Černá hora :-) a utopencem a nakládaným hermelínem.
Po jednom pivu se vracíme zpět do centra Žítkové a při západu slunce se rozhodneme v rámci hledání vhodného místa na přespání prozkoumat zdejší krajinu. Vyjíždíme do kopců a parkujeme na odlehlém místě, kousek od nejvyššího vrcholu  Žítkové, který je na mapě označen. Je tu nádherně. Kam oko dohlédne jsou lesy a po rozkvetlých loukách jsou rozesety domečky. Které z nich jsou asi ty bohyní? Kde přesně žily, kde se scházely?
Naplňuje mě neskonalé štěstí. Takové to obyčejné štěstí, které se dostaví jen tak, tady a teď. Protože v tuto chvíli Vám na světě prostě vůbec nic nechybí.
Druhý den vstáváme brzy a vydáváme se na procházku krajem. Sledujeme byliny, které tu rostou a pomocí aplikace je určujeme. Některé, s respektem k okolí i k rostlině samotné, sbírám.
Později se rozhodujeme jít se vykoupat do místního rybníka, ale ať se snažíme jak chceme, k rybníku se nedá dostat. Je oplocený a příjezdová cesta končí závorou. Znáte ten pocit, když Vás žene dopředu touha po osvěžující vodě, kterou máte na dosah a vy k ní nemůžete? Vsázíme se s Mirou o kafe, že v tomhle rybníku se prostě nevykoupu a ač to nechci připustit, bohužel má pravdu...
Přesouváme se tedy zpátky k hotelu Kopanice a chceme si dopřát ranní kávu. Všude je ale zavřeno a ani tentokrát nemáme na jídlo ani kafe štěstí...
Vydáme se tedy kousek za hotel, kde je muzeum poslední bohyně Irmy. Procházka je nádherná, ale přeci jen, tak trochu uměle vytvořená pro turisty a naší ranní procházku už nic nepředčí. Naštěstí hladová břicha a touha po kávě je uspokojena na malé ovčí farmě. Vřele doporučujeme. Dáváme si brynzovou polévku a lokši s brynzou a jsme spokojení. Rozhodujeme se, že muzeum poslední Bohyně navštívíme jen z povzdálí, nechceme se tísnit s ostatními turisty. Jen nasáváme atmosféru Bílých karpat a témeř zapomenutého kraje.

Dál pokračujeme ani nevíme kam. Na chvíli se zastavujeme v Hostětíně, kde má výukové středisko a přírodní zahradu nadace Veronica. Já "čekuju" internet jestli někde není nějaký festiaval, mám chuť na zábavu, ale nic nenalézám... Jedeme tedy přes Vsetín, kde Mira trávil dětství u své babičky. Tam obhlížíme nově postavené roubenky u bývalé babiččiny zahrádky. Tolik se to změnilo. A pak jen tak nahodile vyrážíme do Velkých Karlovic. Někdy někde jsme slyšeli, že tam je moc pěkně. Cestou se zastavujeme v Karolince na nádrži Balaton, kde se konečně v dešti koupeme a smíváme ze sebe minulý den i dozvuky Žítkové.
Projíždíme Velkými Karlovicemi a nestačíme se divit. Ve městě je veliká pouť, všude zábava, živo, hudba, plno jídla a pití. Parkujeme na parkovišti, kde se rozhodujeme, že i přespíme v autě, protože objevíme, že se tu večer koná festival Hudební stan...
Jupíjajé... život je prostě báječný....